Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta k cíli

9. 5. 2008

„Cink!“ zazněl jemný tón po střetnutí sektových skleniček. „ Na zdraví!“ Linulo se z úst každého hosta, který přišel, aby vzdal hold této ženě. Jmenovala se Eva. Tři písmena zdobila tuto nádhernou ženu s havraními vlasy, které zdobila pestro barevná čelenka. V křehké tváři se vyjímal rozkošný úsměv, který hladil po duši, a v očích měla diamanty. Byla jako perla na dně oceánu. A stejně jako v něm, se ztrácela i ve svém životě. Neměla žádnou představu, co by chtěla dělat, ale přesto toužila dosáhnout velkého cíle a něco tu po sobě zanechat. Náhoda se však sešla s náhodou a nebylo zase tak obtížné její sen splnit. Jeden obyčejný den, se náhle začal měnit. Jela pravidelnou podzemní dráhou do práce, která byla neperspektivní, naprosto stereotypní a hlavně neměla budoucnost. Při každé této cestě si sedala na jednomístné sedadlo do úplného rohu vagónu a s novinami v ruce, si snažila cestu zpříjemnit. V tento den své místo neměla v plánu vyměnit, ale situace jí nedala jinak. Sedadlo bylo obsazené mužem v černém, kterého zde nikdy neviděla. Sedla si tedy naproti. Dnes s ní nejelo moc lidí. Dvě stanice předtím, než měla Eva vystupovat, v něm byla už jen ona, muž na jejím sedadle a dva důchodci, kteří je na následující stanici opustili. Zároveň s jejich výstupem nosový hlas oznámil: „Vážení cestující, příští stanice není v dočasné době přístupná, proto se vám omlouváme za zpoždění, kvůli objízdné dráze.“ Eva si se skleslým hlasem povzdechla, položila noviny a zahleděla se do oranžových a zelených proužků, které se míjely za poškrábanými okny metra. Ty její mysl tak zaměstnaly, že si neuvědomovala, jak rychle čas ubíhá, a že malé zpoždění začínalo být delší než celá normální cesta. V tu chvíli však metro prudce zastavilo na neznámé stanici. Tu zalévala tma, v které svítily tři staré žárovky, na stanici nikdo nebyl, přesto se dveře otevřely. Muž v černém vstal a zamířil k východu. Pravou nohou už stál na zašlé podlaze této stanice, když se najednou začaly dveře zavírat. Muž se vyděsil a zbrkle se otočil tak, že ho dveře sevřely. Zděšená Eva popadla všechny síly a odtlačila dveře od mužova těla. Poté uchytila muže za zápěstí a vtáhla ho do vagónu. Tam muže poplácávala po tvářích, aby se probral z bezvědomí. Povedlo se jí to. Muž hluboce vydechl a začal rychle a lapavě dýchat. Jeho hrudník se ztěžka zdvihával, těžké dveře ho dosti zranily. Eva ho uložila do stabilní polohy. Uklidňovala ho, že vše bude v pořádku. „To zvládnete, počkejte tu chvíli, pokusím se sehnat pomoc. V klidu ležte a hlavně dýchejte,“ sdělovala mu s pláčem v očích, i když se snažila plně zachovat klid a pak pokračovala: „Rozumíte? Ihned se vrátím“. Jen co to dořekla, vyběhla z vagónu metra a snažila se někoho na nástupišti najít. Nebyla tam však ani noha. I telefonní budka, z které by mohla zavolat o pomoc, nikde nestála. Cítila se vyčerpána, opřela se o zeď a její záda se po ní začala sunout, až dosedla na zem. Svýma rozklepanýma rukama si zakryla obličej, do kterého ronila slzy. Věděla však, že tady nemůže jen tak sedět, a že musí muži nějak pomoci. Zvedla hlavu a nevěřila svým očím, po nástupišti chodily desítky lidí. Ležícího pána ve vagónu si ale nikdo nevšiml. Eva zastavila mladou paní a s vyděšeným hlasem jí sdělila, co se děje a poprosila ji o pomoc. Ta svým mobilem zavolala záchranku, která do pár minut přijela a odvezla ho do nemocnice. Tam ho přijali lékaři, kteří ho ošetřili. Měl četné zlomeniny kostí a poškozenou pánev, proto tam musel pár dní zůstat, ale díky Evině pomoci přežil. Ona věděla, že by mu takto pomohl každý, ale každý tam tehdy nebyl. Když se uzdravil, uspořádal oslavu, aby vzdal hold této ženě. Ženě, které tato událost dala nový směr do života. S mužem se sblížila a začala studovat medicínu, které se i nadále věnovala. Před tím však na její počest zazněl slastný tón skleniček: „Cink“.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>

Statistiky

Online: 2
Celkem: 30484
Měsíc: 285
Den: 12