Daniela
Vyšla jsem před školu a byla tam. Krve by se ve mně nedořezal. Nechápala jsem, kde se tady vzala. Od 9 let jsem ji neviděla. To by nebylo zase až tak divné, že sem přiletěla, kdyby před dvěma lety nezemřela. Dívka, kterou jsem spatřila, nemohla být přeci ona. Šla jsem k ní a zeptala se jí, jestli nepotřebuje pomoci. Mlčela, obrátila se na mě a svýma skleněnýma očima se na mě podívala. Rozhodla jsem se tedy odejít. V tom jsem ale zaslechla, jak potichu stále opakuje: „On umře“. Vrátila jsem se k ní a ujistila se, zda je v pořádku, a jestli jí můžu nějak pomoci. Chytla mě pevně za ruku a opět mi řekla, že nechce, aby zemřel. Objala jsem ji a připomněla jsem, kdo vlastně jsem. Asi si na mě nepamatovala, má slova příliš nevnímala. Dovedla jsem ji k sobě domů, kde jsem jí uvařila horký čaj. Přikryla jsem jí teplou deku, protože byla na kost promrzlá. Chtěla jsem se dozvědět, kde se tady vzala, ale cítila jsem, že o tom nedokáže mluvit. S šálkem čaje jsem si sedla vedle ní. Chvíli jsme mlčely a já nevěděla jak začít rozhovor, ale po chvíli sem se odhodlala a zeptala se, kde se tady ocitla. Odpovědi jsem se podle očekávání nedočkala. Avšak řekla s vyděšeným hlasem: „Ve škole je můj syn a ocitl se v nebezpečí, musíš mu pomoci!“ Nejdříve jsem ji nechápala, ale pak jsem se vyděsila. Daniela ale nikdy žádného syna neměla. Přesto jsem její slova nebrala na lehkou váhu, a vydala se na cestu do školy. Danielu jsem nechala doma, byla stále velmi zmrzlá a bledá. Vstoupila jsem do školní budovy, ale vůbec jsem netušila, proč tu jsem a koho a kde mám vlastně hledat. Nevím, proč jsem se tak rozhodla, ale vyšla jsem do druhého patra a zahnula jsem doprava. Tam jsem však nikoho nenašla, začala jsem se proto vracet. Najednou jsem ze skladu uslyšela ránu. Rozeběhla jsem se tam a nic jsem nejprve neviděla. Po místnosti se rozléhala tma, světlo se tam vnášelo jen malým okénkem. V rohu jsem zahlédla hromadu plechových desek. Ty jsem postupně odendávala a pod nimi jsem objevila malého chlapce. Byl vyděšený a špinavý. Vzala jsem ho do náručí a zabalila ho do své bundy. Nalezla jsem ho jen díky svému instinktu, ale přesto jsem nechápala, jak se ve škole ocitl. Přišli jsme domů, avšak Daniela tam již nebyla. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak se z domu dostala, protože dveře i všechna okna byla zamčená. Chlapečka jsem omyla a dala mu čisté oblečení. Tříletý chlapec mi prozradil, že se jmenuje Daniel po mamince. Daniela byla tedy opravdu jeho máma. Netušila jsem, kde se tady v ten den vzala a kam zmizela. Na tohle mi už asi nikdo neodpoví, ale díky tomu, že se mi zjevila, jsem získala syna, o kterého jsem se starala jako o vlastního. Párkrát jsem ale měla pocit, že Danielin duch se sem tenkrát vrátil, aby zachránil nevinné dítě, které by jinak ve skladě zemřelo. Zda se to tak ale opravdu stalo? Kdo ví?