Tak se zase usměj
Budu Vám vyprávět příběh. Ne však takový, jaký znáte z televizního seriálu nebo z romantického či hororového filmu. Není to vyprávění o velké lásce dvou lidí, která překoná vše, ani o šťastné rodině, která bude spolu žít šťastně až na věky. Je to příběh bez začátku, je to příběh bez konce.
„ ...proč, když znám každou tvou myšlenku, každé tvé slovo, které by si chtěl vyslovit, každý tvůj dotek, proč teď tě necítím? Že by zapomnění, že by nová touha? To není možné. Tomu nevěřím. Já vím, že se toho tolik změnilo, že mě toho tolik ovlivnilo, ale není možné, aby ses vytratil z mé duše. To není pravda, já to vím. Vždyť já tě stále chráním, stále tě chytám pod svá křídla, pořád tě ve snech zachraňuji z hořícího domu. Já vím je to neskutečné, je to bláznivé, že v těch mých snech si právě ty, ale jen ty mi dáváš sílu. Tys mi vždycky ve spaní do ouška šeptal, že vše bude dobrý, že to spolu zvládneme, že zase najdeme novou sílu pro to jít dál. Ano, v tom mi pomáhá i mnoho mých přátel, má rodina, ale slova jsou slova. Ty je ale nepotřebuješ. Podívám se na tebe a ty se tak krásně usměješ, podáš mi ruku a já přesně vím, co bys mi chtěl říct. Víš, co chci a co hlavně potřebuji slyšet. Jsi mé já. Jsi někdo, kdo se se mnou dělí i o radosti i o starosti. Je pravda, že od toho mám přátele, to ano. Ale žádný člověk mě nemůže znát tak dobře, aby se se mnou mohl dělit o vše. Ani já se vlastně neznám. Ale vím, že to co znám já, znáš i ty. Ty jediný víš, že jsem se právě podívala na prstýnek a vzpomněla si na moře. Víš, jak mi tluče srdce, protože to tvé tluče se mnou. Slyšíš ho i teď? Tluče rychle. Ano mám strach, mám strach, co bude dál. Co brzo skončí? Co mi bude scházet? Co nového začne? Bojím se. Chci se zase schoulit k tvému bříšku a pohladit ti hlavičku. Vím, že mi zas bude líp. Jako bys mi říkal „Tak se zase usměj“. A já se opravdu usmívám, i když nemám důvod k smíchu. Ale jo vlastně mám. Mám tebe můj milovaný plyšoví medvídku. Mám tebe a to se nikdy nezmění... .Už tě zase cítím....“